O bojovém umění karatedó bylo napsáno již mnoho knih, které svým obsahem zaujaly, nebo padly v zapomnění. Do které skupiny se zařadí tato kniha je na lidech, kteří ji budou studovat. Faktem zůstává, že téma obsažené v této publikaci, ještě nebylo v ČR nijak důkladněji analyzováno a snad tedy přispěje k dosažení dalších úspěchů ve studiu tohoto krásného bojového umění.

Emoce a technika jako prostředek k výhře nad soupeřem byly od počátku vzniku karatedó důležitým tématem všech generací. Bohužel v době vytváření sportovní struktury pojetí karate, se tento jev takřka vytratil z podvědomí instruktorů. Bylo dosaženo dobrých technických výsledků, které však nemohly být dále vylepšovány, neboť na to jedinci nebyli připraveni. Stále je v podvědomí studentů fakt, že hrubá síla je základ pro dokončení techniky. Co si ale počít, když do techniky zasáhne strach, agresivita a náhlá změna strategie boje? Samotná technika jistě nestačí a zajisté se o tom vědomě či nevědomě přesvědčila řada učitelů karate. Nutnost uvědomování si těchto atributů studia karate je polovina úspěchu. Na úvod malý příklad, který každý zná a je stále na něj poukazováno.

Student, který nemá dostatečnou snahu a píli v podpoře uvědomění možností znalosti karate, bude celou dobu praxe jen na polovině těchto možností a časový úsek pro vzdělání tak bude značně velký. Na druhé straně člověk, který si hned na začátku uvědomí rozsah působnosti karate, bude potřebovat minimum času na to, aby zvládl svůj úkol. A to bez ohledu na fyzické síle jedince.

Že tuto situaci znáte? Ano, bohužel již léta se s tímto problémem potýká více jak polovina všech studentů karate. A myslím, že bude trvat ještě dlouho, než se změní systém výuky karatedó v této oblasti. To je také hlavní rozdíl mezi okinawským pojetím vnímání karate a japonským, ale také evropským pohledem na karatedó jako sebeobranu.

Ano je to dáno celkovým výchovným systémem společností. Ale skutečnost reality a trend společnosti je v současné době shodný. Již nerozhoduje o našem životě třídní systém, ale pouze my sami se rozhodujeme o vlastní budoucnosti. A to by mohl bý i základní kámen pro studium karatedó. Najít jistotu v tréninku, která nebude poukazovat jen současný stav, ale bude snahou o vytváření obrazu budoucnosti.

Výchovný vliv bojových umění na současnou společnost můžeme dosáhnout jen tehdy, když se budou lidé seznamovat s opravdovou podobou karatedó a pokud se naučí naslouchat celému kontextu karate. Tím je myšlena struktura samotného tréninku. Trénink je součástí vývoje nejen fyzických předpokladů, ale i samotného myšlení studenta. Proto jsou i emoce ve fyzickém tréninku vodítkem k úspěchu či neúspěchu.

Emoce a strategie (bunkai) byly a jistě budou důležitou složkou ve výuce okinawského karatedó. I dnes je bariéra mezi japonským a okinawským pojetím karate stále veliká. Nicmémě ČR jsou uspořádány zvláštní nepsaná pravidla, která jsou neřešitelným problémem jako je například:

• Pokud pochází informace od jinud než od nás, je to lež.
• Každá snaha o rozvoj karate musí být po zásluze potrestána, protože je podezřelá.
• Nerozhodují znalosti, ale pokud možno co nejvyšší stupeň.
• Loajalita a respekt je na obtíž a tudíž nežádoucí.

Vzhledem ke kráse a funkčnosti karate věřím, že budoucnost tohoto bojového umění není ohrožena. Jen záleží jakým směrem se bude ubírat celá naše karate společnost. Podle toho také nastavíme zrcadlo systému o kterém jsou lidé přesvědčeni, že pomáhá nejen v sebeobraně zvané karate.Také bude velice obtížné mladé generaci vštípit potřebu fyzického tréninku, neboť doba mladé lidi spíše odnaučila této potřebě. Je smutné kolik mladých lidí marní čas a libují si v nečinnosti. Vždy byl fyzický trénink obrazem celého charakteru jedince či společnosti a vyrovnával pracovní stres a vytížení. Snad je to daň za tuto dobu, nicméně vědomě či nevědomě na tomto stavu neseme vinu všichni. Na karate trénink přichází již děti s vědomím, že pro svůj úspěch nemusí udělat vůbec nic a prokázat sebemenší oběť je na obtíž.

Charakter a mentální vyzrálost jsou indicie, kterými se instruktoři karate obrní při vysvětlování, co společnosti karate přináší. Kromě těchto počátečních hodnot, je toho daleko více, čím může bojové umění společnost obohatit. Ale právě upevňování charakteru a kontrola emocí přes fyzický trénink by měly být hlavní snahou v karate.

Definice karate je vzhledem k složitosti praxe velice jednoduchá. Hlavním artiklem a přínosem společnosti je kromě efektivní sebeobrany, dlouhodobé udržení těla ve vynikající kondici. Dokazuje to vliv karate tréninku na obyvatele Okinawy. Jejich profesní dlouhověkost je obdivuhodná a vidět cvičit 90-ti letého starce je téměř normální jev.

Bohužel se po několika měsících nebo i létech praxe, studenti dozvídají skutečně málo a proto tyto hodnoty řadí do pozadí. V knize, která se nazývala Karatedó – techniky, historie, filozofie jsem jen v krátkosti tento problém vysvětlil. Pro mnohé to byla velice kontroverzní kniha, neboť nekontrastovala se zvyklostmi v časech minulých. Záměrem bylo zpřístupnit informace okinawského karatedó co nejširší společnosti karate a dát tak možnost nahlédnout do tajů karate.

Zvláště oblast neskrývaného smutku ze systému výuky v ČR vyvolala velkou nevoli. Jak dlouho ale budou studenti schovávat hlavu do písku? Věřím, že lidé mají mít možnost se vzdělávat i v oblasti bojových uměních. Bohužel ne všem se tato myšlenka zamlouvá. Doufám jen, že v budoucnu nebudu jediný, kdo bude poukazovat na nedostatky a instruktoři tak budou nuceni změnit přístup k celému výukovému systému.

Z těchto a řady důvodů jsem se rozhodl napsat tuto knihu o emocích, strategii boje a bunkai a doufám, že bude k užitku všem, kteří měli či mají pochyb o praktikách okinawského karatedó. Každá snaha o povýšení postavení karate ve společnosti je krok správným směrem. Bez ohledu na osoby a stav věci. Na to aby si lidé předávali poznatky o karate, nepotřebují být všichni japonské národnosti. Je to obdobné, jako bychom slavnému a vynikajícímu hokejistovi říkali, že nikdy nebude dobrý, neboť není „Kanaďan“. Že nám tento příklad připadá normální? Mě to připadá stejně přirozené. Kterýkoliv český občan, může být dobrý karatista. Toto není vztahováno na mou osobu, ale skutečně na kohokoliv z nás. Pokud se budou dodržovat pravidla karate,samotní okinawští učitelé budou rádi předávat své poznatky i neokinawanům. Oni jsou velice vděční za opravdoví zájem o studium karate, které není zúženo jen na vyhledávání technik.

Pro opravdové učení je nutné nejdříve přesvědčit o loajalitě a respektu ke karate i osobám samotným. Toto je proces, přes který je nutno překročit a jeho splnění zcela určitě není otázkou jen několika tréninků.Respekt jako takový se totiž nedá koupit tak lehce jako lekce karate.

Omlouvám se všem, kteří se již seznámili s obsahem první knihy. Ale považuji za nutné na úvod ještě jednou osvětlit, jak nutná je rovnováha mezi myslí a tělem. Řeč byla o tzv. BUNBU-RYODÓ. Je to rovnováha, která je další důležitou součástí karate a upozorňuje na soulad mezi myšlenkou a fyzickým realizováním daného záměru, uskutečnit a realizovat ji v praxi. BUN znamená vaši mysl, BU vaše tělo. RYODÓ znamená, že váš duch a tělo pracují společně ve vzájemném souladu.

Ačkoliv je obtížné tohoto dosáhnout, je to významný krok v chápání sebeobranného systému. Cílovým výsledkem je právě sebekontrola, tedy mentální vyzrálost. Jako příklad je možné upozornit na fakt, když student při cvičení rozděluje techniky na cvičení bez partnera nebo s partnerem. Bez partnera je jeho trénink veden třeba jen v návaznosti na jeho paměť, nebo jen na pohybový trénink. Pokud ale má stejnou formu cvičit s partnerem, je jeho výsledek praxe úplně jiný, nebo zcela zkolabuje. Co je důvodem takového rozdílu? Proč lidé v karate cvičí techniky s těmito rozdíly?

Každá forma by měla být brána v souladu s konceptem BUNBU-RYODÓ, abychom mohli dosáhnout sebekontroly našeho těla a mysli. Dobrým příkladem je kata neboť pokud se bude kata cvičit jen na paměť, paměť samotná bude atakovat trénink natolik, že student bude stále zapomínat a znemožní techniku dále rozvíjet a zlepšovat.

Jen velice těžko se dá vysvětlit, proč je nedostatkem při neúspěchu právě sebekontrola. Emoce jsou jevem, který se je nutné v karate naučit potlačovat. Emoce jsou v podstatě tohoto problému velkým a nepříjemným nepřítelem vaší dovednosti v karate. Nesprávně kontrolovatelné emoce pak zákonitě doprovázejí pýcha, egoizmus a agresivita.

Pokusme se vrátit do fáze, kdy student rozděluje své pohyby na úroveň s partnerem nebo bez partnera. Obecně platí, že před tím, než se adept odváží využít své dovednosti s partnerem, musí věnovat mnoho hodin přípravou, zkoumáním a učením se všech důležitých forem. Musí se naučit rychlosti, síle, pevnému postoji a to v mnoha obměnách. Zároveň s touto výukou by měl studovat stav své mysli. Je logické, že vždy, když chcete něčeho dokázat, musíte se s tím zabývat i svou myslí. I když se pak pohyb stává automatickou akcí, přesto v podvědomí registrujete to, co se děje právě v daném čase. Někteří znalci bojových umění mají tu schopnost, že pokračují dále v akcích nejen na základě technické přípravy, ale právě mentálním potenciálem.

V podstatě je to shodné s rozhodováním mimo karate trénink. Každé rozhodnutí musí být podepřeno vizí, jaké důsledky toto rozhodnutí přinese. V karate je to stav, kdy započatou techniku kontrolujeme tak, aby našeho partnera při tréninku nezranila. V opačném, sebeobranném kontextu je nutné svou techniku vést přes proces přemýšlení nad tím, jak oponenta zneškodnit. Ostatně stejnou praxí se dokážeme obrnit v podnikání, vzdělávání či každodenní činnosti. V karate terminologii by se vše mohlo pojmenovat jako Bunkai, neboť vše se snažíme definovat a dovést k „vítězství“.

Nauka o tom, jak zapojit své tělo zároveň s myslí se tedy v karate terminologii nazývá BUNBU-RYODÓ. Toto téma je mnohými učiteli karate opomíjeno. Snad je to z důvodu neznalosti, leč učením se člověk vzdělává. A učení karate je velice dlouhá cesta ke vzdělání se v sebeobranném sytému.

Rychlost musí být vyvážená silou, pohyb pevným postojem a pevnou technikou. Ideální trénink je procvičovat rychlost se stálým procvičováním tzv.“drilu“ v různých kombinacích nebo kata. Tvrdost technik pak přenášet na pravidelný Makiwara trénink nebo otužovací cvičení s partnerem. Je mnoho příkladů jak vytvořit rovnováhu mezi emocemi a trénováním lidských dovedností jako je rychlost a síla.

Každý dobrý znalec bojového umění se snaží různým konfrontacím spíše vyhýbat, než je vyhledávat. Pokud je vyzván ke konfliktu a odmítne, je skutečně terčem posměchu ostatních. Ale jeho rovnováha těla a mysli je důsledek tohoto rozhodnutí. Lidé si neuvědomují, že tímto krokem znalci bojových umění vlastně zachraňují i lidské životy nebo zabraňují těžkým a zbytečným zraněním. Samozřejmě toto se týká opravdových znalců u kterých je zřejmé, že by u nich jistě mohlo k těmto situacím dojít.

Otázkou je tedy: Co znamená kontaktní cvičení v tréninku karate? Není to jen hrubá síla, která by měla partnera skolit na zem. Kontaktní cvičení by mělo napomáhat právě v procvičování a zvyšování psychické odolnosti. Pomáhá potlačit strach, najít vlastní identitu a dává všem útočným či obranným technikám smysl. Proto také lidé praktikují tak jednoduchý trénink jako je Makiwara. Jednoduchý v tom, že není složité jej provést. Ale jsme na toto opravdu připraveni psychicky? Na začátcích jistě ne. Tak co vlastně na Makiwara tréninku procvičujeme? Jsou to emoce, které nám zakazují či povolují tvrdší a tvrdší trénink. Příkladem může být například postupné a stálé navyšování počtu technik. Například techniku kopu Mae-geri rozvrhnout tak, aby na počátku tohoto tréninku byl počet opakovaných technik 100. Dále ji pak postupně navyšovat na 200, 400, 500, až se opakováním dostanete třeba na 1000 kopů. Ideální je tedy každý měsíc zátěž zvyšovat o 100 kopů.

Udržet dobrou kontrolu těla a mysli je jistě cvičení kata. Obyčejně je pravidlem, že stejnou jistotu fyzickou a psychickou v kata, bychom měli praktikovat i v sebeobranné technice. Například mnoho studentů má touhu si zkusit svou techniku v reálné situaci, aby zjistili, zda tato technika funguje. Často jsou i emočně přesvědčeni, že by zvítězili. Je ale nutné si uvědomit, že emoce budou v praxi pracovat úplně jinak, než je tomu na tréninku. Na lekci téměř všechny přítomné známe a naše rozhodování není tak ohroženo. Nicméně stále platí, že pokud na tréninku uděláme jen sebemenší chybu v technice, v reálném světě to může mít katastrofální následky.

Variabilita sladění kata technik a kumite je tak obrovská, že není možné tento systém sloučit do jedné šablony. Už jen fakt, že každý styl karate disponuje rozdílným významem bunkai, je toto neproveditelné. Avšak významy z různých stylů kata procvičované v bunkai lze aplikovat do všech forem bez rozdílu stylu. Co je tím míněno? Například problém pevných pěstí, odolnost postojů a základní strategie vnímání obraných a útočných forem by mohlo být vzájemně prospěšné pro všechny studenty karate. Některé kata jsou směřovány na různé posuny a ústupy, další jsou tréninkem na rovnováhu, tvrdost, rychlost. Avšak všechny kata v karate mají jedno společné a to jsou emoce a strategie boje. Proto jsou pro všechny styly karate důležité znalosti bunkai, neboť přesně definují jakou strategií karate disponuje.

Častokrát jsou cizinci překvapeni nebo zklamáni, když cestují na Okinawu a sní o zvláštním tréninku karate. Pak celou dobu jen cvičí kata a velice málo procvičí techniky se soupeřem. Ale tím zvláštním tréninkem je právě kata. Problém je jen v nechuti cvičit kata, protože tato možnost není tak atraktivní jako kumite. Opět je nutné si položit otázku. Co je důležitější v sebeobraně emoce či technika? Může vlastně student provést dobrou a účinnou techniku bez jistoty a kontroly emocí? A to je základní předpoklad k úspěchu v karate.

Základním kamenem je tedy kata. Kata kromě technických dovedností nutí studenta racionálně přemýšlet nad každým pohybem, který provede. Dalším příkladem je jistě Kiai v kata či v nějaké kombinaci. Kiai je z jedné strany velice dobrý psychologický jev, který působí na soupeře a podlomí jeho soustředění. Na druhé straně je to dobré měřítko, v jakém stavu se nachází naše tělo. Techniky karate musí pracovat přirozeně a nesmí se provádět bez toho, aniž by nám to nebylo příjemné. Taková technika ztrácí na významu a pokud takových technik student udělá v kata několik, je to systémová chyba. Proto je kata tak důležitým faktorem, protože se v kata techniky karate učíme používat.

Tudíž je soulad emocí s fyzickým tréninkem tím hlavním artiklem v tréninku karate na Okinawě. Pokud si toto studenti karate neuvědomí, budou jen nevěřícně koukat, co všechno dokáží okinawští mistři i ve svých sedmdesáti či osmdesáti letech.

Jak jsem uvedl, emoce jsou pro každého karateka nepřítelem. Na mnohých karate lekcích můžeme vidět, jak se lidé v důsledku špatné sebekontroly dopouštějí chyb. Například na začátku kumite jsou oba oponenti relativně klidní, v zápětí když byl souboj započat, stávají se skutečnými soupeři, neboť každý chce toho druhého přemoci. Zvyšuje se rychlost a zpomaluje se kontrola. Jediným výsledkem je pak jen zranění a strach. Skutečné kumite na lekcích by ale mělo přinést každému partnerovi informace o dobrých či špatných akcích, které provedl a mohl je tak ihned analyzovat.

Musí se učit taktice jak kontrolovat své emoce a jak „přečíst“ emoce svého oponenta. Je to velice složitý proces, ale je nezbytný k tomu, aby výsledným efektem byla technická a psychická výhra nad soupeřem. Na počátku celé kontroly emocí je registrován enormní chaos a častokrát je vše doprovázeno hektickou snahou o dobré provedení techniky. Proto by měla být výuka na začátku studia věnována spíše charakteru techniky, než jejímu použití. S postupným analyzováním technik, je možné i postupné zrychlování, neboť je na to karateka připraven. Je třeba neustále soustřeďovat trénink na jednotlivé techniky, aby jejich použití později bylo plnohodnotné. Například údery procvičovat na Makiwaře, otužovat speciálními cviky kopy, bloky a tyto poznatky použít v kata či kumite.

Emoce musejí jít vždy přes techniky a nikdy tomu nesmí být opačně. Později, až bude úroveň kontroly emocí na vyšší úrovni, je možné naopak vytvořit stav, kdy nebudou emoce pociťovány. Například na různých úrovních kumite se tzv. lidé „hecují“ k co nejlepším výsledkům. Nedobrovolně se tak dostávají do tohoto chaosu, který zároveň s adrenalinem může přivodit spíše zkázu, než-li vítězství. Častokrát právě proto lidé prohrávají, protože se přivedou do stavu, kdy je těžké emoce kontrolovat. Ale toto je natolik obtížné téma, že ve sportovním pojetí je těžké chápat podstatu emotivního chování, neboť sportovní utkání je zcela odlišné od sebeobranného systému.

Například rozhraní vzdálenosti na počátku boje. Zcela jednoduchý příklad. Jak uklidnit emoce pro další průběh? Při prvním kroku oponenta jen ústupem udržet stejnou počáteční vzdálenost. A to procvičovat každý den.

Nicméně jak bude mnohokrát opakováno, cílem tréninku karate je kontrola těla a mysli, to znamená kontrola emocí a technické provedení. Chtěl bych toto ještě více osvětlit. Při různých debatách o karate s různými lidmi se často setkávám někdy až s humorným vysvětlením tréninkových metod. Jeden hovoří o tom, že při cvičení kata nic nevnímá, druhý se snaží brát energii z „vesmíru“ a další prožívají trénink jako součást svého žití. Při cvičení pak jejich technika zklame stejně jako jejich metody. Je skutečně obtížné pak takové nedostatky napravovat. Je zde až přehnaná víra v schopnosti jednotlivce v karate tréninku a je to také zapříčiněno téměř bez účelovým udělováním černých stupňů. Mnohokrát se tak stává, že úroveň černých stupňů je velice nízká. Skutečně se naskýtá otázka co bylo důvodem udělení tak vysokého stupně. Samozřejmě, pás je pouze symbol a jeho udílení je součet mnoha důvodů. Nicméně určitá technická vyzrálost musí být sladěna s daným stupněm.

Nejde pouze o taktickou či technickou vyzrálost, úroveň stupňů by se měla opírat o poznatky každého karateka. Ale jak se má zvyšovat tato znalost o karate, když samotní instruktoři nebo zkušební komise tyto atributy nemají? Ba co víc, jak prohlubovat znalosti o karate, když tyto cílové skupiny lidí vlastně ani o žádné zvyšování kvalifikace nestojí. Ale jednou studenti začnou pokládat otázky a každá chybná odpověď bude mít za následek odchod žáka do jiné skupiny. Jako v každém každodenním oboru lidského dění, i v bojových uměních budou muset instruktoři své dovednosti prokazovat každý den a to oddělí špatné učitele od ostatních. Budou muset mezi sebou více komunikovat a dbát o blaho členů svých organizací. Podle toho jaký bude nastaven výukový program, takové možnosti tréninku budou moci být realizovány. Tak se je i možné dostat ke studiu komplexního pojetí sebeobrany karate jak s jeho technikami, tak i s jeho vnímáním emocí v sebeobranném systému.

Dnes jsou až moc skupiny karate rozdělovány do různých skupin výkonnosti, což také moc nepřispívá ke studiu emocí, protože hned na počátku tréninku je zřejmé, kam se bude ubírat pozornost instruktora. Je jasné, že po nějakém období se studenti sami rozdělí na pokročilé a méně pokročilé. Nicméně snahou instruktora je emotivně zásobovat obě skupiny. Co to znamená v praxi? Častokrát obě skupiny slučovat do jedné. Pokročilí studenti by měli vypomáhat slabším, aby se tak mohla zvedat úroveň celé skupiny a ne jen jednotlivců. Strach, bolest, pozornost a řada dalších emocí tak budou vnímány rychleji a přesněji. Mnoho učitelů karate mi říkalo, že právě toto provádějí. Z mé zkušenosti však nic takového nevyplývá a jen vyjímky potvrzují pravidlo. Zpravidla to vypadá tak, že vedoucí skupin vlastně ani nemají svého učitele a někdy i po mnoho let vlastně jen „cvičí“. Co dobrého může takový trénink přinést? Jen pohybový trénink těla, který ještě častokrát není možné označit jako techniku karate. Pro rozvoj karate je nutné mít své učitele. Touto cestou je také možné i rozumět respektu a rozvoji technik.

Vnímání emocí v karate musí být bráno přes proces různých pravidel a ty je nutné znát. Pozorovat jejich změny a analyzovat je se studenty.

V dalších textech se pokusím některé emoce rozebrat a podělit se s vámi o poznatky, jak tyto smysly definuje karate trénink. Právě trénink emocí je tím zvláštním jevem v bojových uměních.

Na začátku je vždy zvědavost o bojové umění a tak student zahajuje svůj trénink. Jak častým obrazem se toto stává pro učitele karate. Nicméně lidé přicházejí a odcházejí. Ti co zůstávají si začínají osvojovat první, ale důležitý fakt. Uvědomují si, jak rozsáhlý a složitý je systém sebeobrany karate. Představy společnosti o výuce karate jsou mnohdy hodně vzdálené od reality a proto jsou i překvapeni, jak důmyslný je karate systém.

Uvědomování si akce, je základním podnětem pro dobrý trénink. Například dokud si adept nebude dostatečně uvědomovat proč konkrétní pohyb provádí, bude jeho akce neschopná života. Bude to jen pohybový trénink, který později přejde k nechuti tyto akce provádět. Samozřejmě by se dalo uvést mnoho příkladů, jak toto uvědomování si studentům oddálit. Uvedu ale jen jeden velice konkrétní.

Mnoho skupin karate si vytváří takzvané přípravné hodiny pro malé děti. Předně, ideální věk pro počátek výuky karate je šest let. Tedy období, kdy se dítě učí vnímat změny kolem sebe, tj. začíná s docházkou do základní školy. Přesto se tyto „přípravky“ vytvářejí pro mladší adepty. S těmito dětmi si pak hrají a provádí základní pohybovou přípravu. Pak ale tyto skupiny nahrazují instituce, které jsou na toto zaměřeny. Myšlenka to jistě není špatná. Jen uvědomování si systému sebeobrany je ohroženo. Proto skutečně není ideální zvát do výuky karate až moc mladé zájemce.

Student přichází na trénink karate a je v očekávání, jak asi tento systém funguje. Pak mu jeho touhu po uvědomování zbortíme kotrmelci a kolektivními hrami. Je to těžké, ale je nutné nastínit trénink karate jako prostředek možnosti realizace svých schopností. Tudíž je pro karate trénink lepší podat a ukázat karate i těm malým dětem od počátku jako systém sebeobrany, kde důležitou složkou je disciplína a uvědomování si odpovědnosti za svou akci.

Je to velice obtížné se s takovýmto přístupem ztotožnit, zvláště pro skupiny u kterých je velká základna předpokladem „přežití“. Prosím uvědomujte si ale tento obsah v souvislosti s výukou karate. Tento přístup k dětem však přinese v budoucnu hodnoty, které pak pomohou při realizaci vytváření výukových plánů. Společnost již bude seznámena s vaším přístupem a bude tak připravena podstoupit podmínkám výuky hned od počátku. Uvědomit si od začátku systém sebeobrany karate je polovičním úspěchem, tak jej zbytečně neoddalujte, abyste později neměli problém s vysvětlováním jak nutné je si uvědomit techniky karate.

I úloha rodičů by v tomto případě měla být podepřena o znalost možností svého dítěte. Častokrát jsou přesvědčení o tom, že se v karate naučí morálce a poslušnosti. Ale to je přeci práce právě rodičů. Úlohou instruktorů je obohatit morálku o další hodnoty karate s použitím fyzického aspektu. Proto by se měli rodiče zajímat o rozvoj dovedností a v rámci možností i několikrát výukovou hodinu navštívit.

Vzhledem k náročnosti karate, se brzy adepti rozhodují, zda pokračovat v praxi či nikoliv. Ale toto rozhodování často není odrazem uvědomování, ale jen odrazem čistě emotivním. Počáteční neúspěch je vyznačován jako chybou výukového systému, nebo chybou instruktorské práce. Bezvýchodnost této situace se posléze řeší ukončením studia karate, nebo klesající účastí na lekcích. Rád bych ale upozornil na to, že právě uvědomit si fakta spojená se studiem karate je tím hlavním nedostatkem. Rád bych na obranu všech instruktorů karate podotkl, že spolupráce studentů a rodičů s nimi je hlavním bodem pro dlouhodobé setrvání studenta v tréninku. Nelze dítě jen „odložit“ na karate a za pár hodin si pro ratolest přijít. Práce s dětmi je dlouhodobá, systematická práce a sebemenší chyba rodičů či instruktorů se záhy projeví u studenta. V oblibě je hanobení ostatních skupin instruktorem a neuvědomují si jaké následky tyto poznámky mohou mít.

Předně si student vytvoří milný obraz o podobě karate v jiných stylech či skupinách. Úkolem učitele karate je podávat informace o výuce a dbát o své vzdělání. Takto pak bude příkladem i pro ostatní karateka a bude možné se plně soustředit na techniky.

Pohyby karate jsou z počátku mnohdy nepřirozené a nelogické. Po čase ale dostanou ráz použitelnosti a tím se také zvětší zájem o další možnosti praxe. Proto je systém sebeobrany karate tak rozsáhlý a věřte, že jeho hodnoty se nedají získat po několika měsících cvičení. Je to skutečně běh na dlouhou vzdálenost a po celou tu dobu je nutné si uvědomovat, že na konci je cíl, kterým je třeba a nutné proběhnout.

Dobrým příkladem tohoto uvědomování je systém, který je znám jako SHU – HA – RI . Je to velice logický návod, jak se naučit vše kolem nás vnímat rychle a s respektem. Tato oblast karate učí studenty i učitele jak vést svůj trénink přes svou mysl a své tělo. Je zde výstižně vysvětleno, jak nutná je harmonie mezi teorií a praxí.

Co znamená tento systém v praxi karate? V podstatě rozeznáváme tři úrovně cvičení.

SHU – je počátek studia, proto je snaha zaměřena na úroveň začátečníka. Smysly berou příkazy bez ohledu na význam. V každém případě se student začíná seznamovat s technikami karate a snaží se je uvést v život. Kolik času se bude věnovat rozvoji technik nezávisí na postupném přechodu do druhého stádia.Pozornost a trpělivost jsou vlastnosti, které obzvláště citlivě odhalují jak se student vyrovnává s atmosférou a vůbec formou technik karate. Toto období je důležité nejen pro rozvoj výkonnosti, ale také pro rozvoj všech vlastností karate s konečnou strategií použití technik v praxi. Samozřejmě se nesmí opomíjet harmonie mezi tělem a myslí. Vytváří se vztah mezi učitelem a žákem a student sám musí přijít na to, jakou oporou mu učitel je a bude v budoucnu.

HA – v této fázi se snaží student vnímat rozmanitost karate technik a již začíná přemýšlet nad významem a možností použití. Postupně se začíná také krystalizovat pohled na instruktora, který tyto významy objasňuje. Pomalu se také začíná uvažovat nad možností být lepší než učitel. To by měl být hnací motor k dalším úspěchům. Je nutné si uvědomit, že jen učitel je schopen podat návod jak se stát lepším. Jsou dvě možné cesty. Jedna vede přes nechuť učitele se sebevzdělávat a tak se brzy dostane do situace, kdy nebude mít co učit. Druhá a pro karate trénink lepší možností je stálé zdokonalování teorie a praxe se svým studentem. V prvním případě je také možné, že se brzy student se svým učitelem rozloučí. Pak se hledá vina ve studentovi a instruktor není schopen svou chybu přiznat.

Ovšem pokud student odchází z důvodu svého egoismu, je to pro učitele nepřijatelné a studenta sám požádá aby odešel. Společnost karate ještě není dostatečně připravená přijímat tzv.“bonusy za věrnost“ a lidé tak hledají jak se realizovat bez nutnosti věrnosti a respektu. Studenti odcházejí od učitelů třeba kvůli své realizaci,ale se stejnými výukovými technologiemi. Jak směšné a zarážející. Jestliže nesouhlasí s učitelem, nesouhlasí i s technikami, které učí. V tomto stádiu učení karate by již neměl být instruktor jen nástrojem pro získání technik. Měl by být vytvořen prostor pro uvědomování si spojitosti učitele a studenta.

Nicméně technicky musí být student jistě v lepší výkonnosti a jeho strategie již musí mít jistou podobu.

RI – za předpokladu, že student po celou dobu první a druhé fáze dbal o své vzdělání v karate, je na cestě do třetí a poslední fáze a tou je nikdy nekončící snaha po úspěchu v tréninku. Stále a stále se vrací do předchozích částí a snaží se svými zkušenostmi pomoci svým novým a novým studentům a to stále za pomoci svého učitele. I když se ztrácí rychlost, úroveň technik se stále zvyšuje. Předávání zkušeností dalším adeptům je totiž ten nejlepší recept jak si udržet svou praktickou dovednost a vždy včas poukáže na konkrétní nedostatky. Pak již je vše na lidech, zda mají zájem se udržet na úrovni účinnosti technik či nikoliv. Učitel karate totiž musí svou znalost podepřít o praxi a tudíž společný trénink je nutný. Zaměřit se jen na chození po dójo a jen řečnit ještě z nikoho dobrého učitele karate neudělalo.

Uvědomovat si sled událostí v tréninku karate je velice těžké a jen zarputilí jedinci jsou schopni si tyto události uvědomovat. Systém karate je skutečně již od jeho počátku natolik propracovaný, že si jeho zvládnutí vyžaduje mnoho času. Pro realizaci technik karate do praxe je tento krok nezbytně nutný, protože jak jsem již uvedl emoce jsou silným protivníkem a tak nesoupeříme ani tak s oponentem jako spíše se svým strachem. Celé uvědomování karate tréninku je velice důležitým krokem každého karateka, protože později to mohou být stěžejní principy jeho života. Špatné návyky se těžko dají odnaučit a jen silní jedinci mají snahu začít s nějakou radikální změnou.

Je skutečně zvláštní, jak téměř všichni karatisté mluví o karate jako o bojovém umění a místo toho z karate dělají cirkusovou show. Strategie není hra o fair play boji, ale touto strategií se snažíme oponenta skolit všemi možnými prostředky. Údery, kopy, lámání a vpichy do nejslabších míst soupeře je základním předpokladem úspěchu. A to ještě neznáme praktické vysvětlení pohybů, úhybů a posunů, jak toho všeho dosáhnout.Ruku v ruce jdou společně emoce a strategie boje tak, aby nejen naplnily smysl Shu Ha Ri, ale aby také podpořily jednotnost rychlosti a síly v sebeobranném systému karate.

Strach je neoddělitelným smyslem každého znalce bojových umění. Strach je nutný pro chápání technik karate, nebo později pro strategii celého boje. Strach vám také napomáhá při zvládání situací, ve kterých je důležité rychlého a logického přemýšlení.

Ovšem mnoho strachu vám může přivodit neřešitelný problém a odstranění vám bude trvat velice dlouho.

Prakticky lze strach odstranit v podstatě velice jednoduchým způsobem. Ve výuce karate se z počátku studenti setkávají se způsobem, který je znám jako KIHON KUMITE. Tento systém cvičení technik s partnerem navádí k tomu, aby procvičované techniky byly cvičeny co nejlépe. To znamená do pevných postojů, správných forem a co je nejdůležitější,

postupně se v tomto cvičení dostávat na kontaktní cvičení. Častým střídáním partnerů, by měl student analyzovat své pocity a svůj strach z větších, nebo silnějších protivníků. Po čase, kdy se bude vracet k těmto oponentům, přestane vnímat kumite přes proces strachu, ale s jistotou se bude snažit své techniky vylepšovat jen přes jejich formy. Stejným způsobem je dobré pracovat i při volném kumite. Střídáním partnerů se ze strachu stane respekt, podporující jistotu v sebe samého. Lidé tomu říkají „zdravý strach“, který je nutný pro všechna bojová umění. Pro mnohé se toto zdá až příliš jednoduché a zastaralé. Ale mám k tomu několik důvodů, proč se této metody držet.

Každý instruktor mi dá jistě za pravdu, že docílit u studenta karate správné vyzrálosti v kumite, je velice těžké. Vysvětlit logické vyústění technik karate pro použití do praxe chce notnou dávku trpělivosti. Pokud ale necháme studenta cvičit stále jen se „svým“ partnerem, docílíme jen upevnění strachu a nemožnosti provést daný úkol. Zejména u dětských skupin je tato analýza evidentní. Proto je vhodné kombinovat různé skupiny s různými stupni vyzrálosti a konfrontovat techniky mezi slabším a silnějším. Je to triviální, ale bohužel se instruktoři obávají těchto spojení, nebo vyspělejší studenti opovrhují tímto spojením. Pokud ale zejména děti budou konfrontovat své dovednosti se staršími a silnějšími, bude jejich pozornost a snaha téměř na vrcholu a jejich učení tak bude značně urychleno.

Samozřejmostí bude rychlejší uvědomování si podstaty technik karate a odbourávání strachu bude samozřejmou volbou. V dětských skupinách si často mladí studenti dostatečně neuvědomují jak s technikou karate pracovat, protože prakticky se nemohou dostat do stavu, kdy budou analyzovat strach. Ten přijde jen tehdy, když jsou nuceni provádět techniku na základě skutečně vyvolané obrany či útoku. Tím je míněno to, že starší student se bude snažit využít svého potenciálu k větší snaze a pozornosti mladého partnera. Toto je velikou výhodou spojení dětí s dospělými neboť se výuka u dětí značně zlepší. Vypracuje se tak respekt, který bude strach kontrolovat v mezích, které jsou potřebné k provedení dobré formy. Na instruktorech pak záleží jak dostatečně vysvětlí toto téma do forem technik tak, aby odpovídaly dané vyzrálosti. Je nutné stále sledovat provádění technik                 s partnerem, neboť je ideální sladit rychlost a sílu v kihon do rychlosti a síly s partnerem. Chtěl bych jen předeslat, že to není jednoduchý proces. Dlouhodobá praxe v kihon technikách zanechává ve studentovi stálý a hlavně aktuální stav procvičovaných forem. Není dobré se soustředit jen na kumite nebo kata. Zvláště pro studenta, který chce vyniknout v kumite je kata trénink neoddělitelnou součástí tréninku. Kontext strachu a techniky karate je svázán stejně jako kumite a strategie.

Například dalším vhodným tréninkem kontroly strachu je procvičování BUNKAI. Tato forma je rozhodujícím faktorem při testu, zda technika funguje v praxi či nikoliv. Výsledný efekt Bunkai je plnohodnotný kontakt a tak bezpochyby součástí této praxe je i strach. Je to obava o zranění, či o zvládnutí dané situace. Je mnoho možností jak tento pocit trénovat, ale Bunkai je jistě tou nejlepší volbou. Jen je důležité mít přehled o tom, co vlastně Bunkai obsahuje. Není to jistě návod jak se naučit sebeobraně. Je to proces učení se reakcí v různých situacích. Jednou z možných situací je ovládání strachu. Strach je nutné pochopit v praxi, tam dostanete odpověď na otázku jak ovládat strach. Příkladem toho může být realizace technik na tréninku a možné použití v praxi. Je skutečně otázkou, zda by byla technika provedena stejným způsobem. Otázkou také je, zda by se v dané situaci dal ovládat strach stejně jako v dójo.

Na lekci, pokud je vedena jen přes přípravu na sportovní trénink, si je student jistý se svým výsledkem, neboť ho nikdo neatakuje např. na dolní pásmo. Bunkai tato omezení nemá a tak je snadné rychle definovat nejen stav techniky, ale i stav úrovně strachu. Je to velice zajímavý trénink jak z pohledu studenta tak i instruktora, neboť podle úrovně strachu lze připravit výukový cyklus tak, aby konečným výsledkem byla kontrola strachu při používání technik karate v praxi. Také se mnohokrát prokázalo, že karateka s dobrými závodními výsledky měl problém s kontaktním tréninkem. Co je důvodem tohoto výsledku?

Když se student připravuje na zápas, jeho vlastní trénink či uvědomování je jednostranně zaměřeno a to pouze na vítězství. Ano, tak to má být, ale není konfrontováno se skutečným provedením v praxi. Pokusím se vysvětlit tyto věty.

Při přípravě na kumite bychom se měli zaměřit na kontakt již od počátku této přípravy. Po osvojení emocí a forem technik, musí nastat jejich aplikace do boje. Mnoho závodníků ale používá tyto alternativy v obráceném cyklu. Na to abychom mohli vyhrát, je dobré se naučit přijímat protivníkovu rychlost a sílu. Příkladem může být technika kopu. Pokud student bude procvičen dokonale v kontaktu s kopem, jeho reakce bude efektivnější, neboť se nebude obávat při pohybu do stran zkracovat vzdálenost.Zkracování vzdálenosti je vlastně eliminace kontaktu a strachu na minimální hranici. To je také odpověď, proč je nutná neustálá příprava základní techniky v tréninkovém procesu. Kihon je jasnou alternativou pro zvládání strachu, kontaktu či vlastní strategie.

Při každém pohybu v tréninku dejte svému tělu jasný povel. Tělo se musí stále bránit a pokud tomu tak bude, strach se tím může zmenšovat. Definice oné dokonalosti technik je spojena s dovedností ovládat své tělo i přes emoce a strach je jednou z největších překážek k dosažení úspěchu.

Agresivita je menší či větší součástí strachu a vzájemně se kladně nebo záporně doplňují. Obě tyto hodnoty mají své opodstatnění.

Agresivita je vyvolávána několika možnými alternativami. Může to být bolest a její zpětné opětování ( například dokazování síly a dovednosti při kumite ), pocit ohrožení, či dokazování egoizmu a nadřazenosti. Evidentní příklad agresivity při tréninku je, když soupeří zkušenější karateka s méně zkušeným borcem. Problémem je u méně zkušenějšího kontrola forem technik které provádí. Tím se stupňuje agresivita aniž by on sám chtěl, neboť se snaží o to aby nebyl kontaktován. Techniky, zvláště pak obranné se evidentně zrychlí a se strachem pak tvoří docela nebezpečný potenciál agresivity. Proto by mělo být úlohou pokročilejšího partnera uklidnit tento stav předně neopětováním, zpomalením tempa kumite na přijatelnou mez, kdy se budou moci techniky kontrolovat u obou stran.

I u agresivity platí, že je nutné se ji naučit kontrolovat, aby se mohla zvětšit či potlačit podle situace. Příkladem také mohou být některé policejní            a bezpečnostní složky, neboť nemají trénink kontroly návalu adrenalinu. Zákon stanový, že obrana by měla být přiměřená danému útoku. Ale kdo bezchybně vyhodnotí, zda nás chce někdo skutečně napadnout, či nikoliv. Zákon v tomto případě plně nechrání lidi, kteří jsou nuceni se bránit a bylo by nutné se tímto problémem zabývat. Uvedu případ, který se skutečně může stát komukoliv z vás. Je to svým způsobem absurdita, která ale může mít vliv na rozhodnutí soudního řízení.

Budete na ulici zastaveni oponentem, který bude držet v ruce nůž. Podle všeho jste v ohrožení života a podle toho i vyhodnotíte svou obranu. Při obhajobě se útočník bude bránit tím, že vás chtěl jen postrašit. Samozřejmě, že jako znalec bojových umění budete v nevýhodě, protože bude brán zřetel na podstatu přiměřené či nepřiměřené obrany, neboť jste mu způsobil zranění s trvalými následky. Takže je možné, že nakonec budete souzeni vy.

Sebeobrana by se neměla v těchto extrémech ohrožení života dělit na to, zda byla přiměřená nebo nikoliv. Možná, že řada lidí nebude s tímto názorem souhlasit. Ale věřím, že jen do doby, dokud nebudou nuceni řešit tento problém oni sami. Jistě, že se musí změnit celý systém objasňování viny či neviny napadeného. V tomto ohledu je skutečně nutné se ptát, co se musí stát, aby se zákonodárci konečně řídili poměrem útočník versus napadený? Vždyť právě proto se lidé učí bojová umění, aby se takovým lidem mohli bránit a nebrat ohled jak velkou agresivitu při své obraně vyvíjeli.

V extrémních podmínkách, kdy ohrožení života tuto podmínku splňuje, ani mnohdy není možné agresivitu kontrolovat. Jde o stav totálního selhání emocí a důsledky si často lidé uvědomí až po zklidnění organizmu a detailního objasnění situace. Samozřejmě, že toto jsou extrémy, do kterých se jistě často dostávat nebudete. Ale je nutné s takovou alternativou počítat a takto i svůj trénink přizpůsobit. Mnohokrát je kladeno cvičencům, že mají dbát na důraz při praxi a správný význam technik. Nesprávnou formou je agresivita často potlačována a tím ani není možnost ji kontrolovat nebo trénovat.

Velice dobrým příkladem je, kdy cvičenci cvičí bez dostatečného elánu a spokojí se jen s podobou pohybu. Tím si samozřejmě nemohou ujasnit úroveň potřebné agresivity pro techniku. Hladina agresivity je proto vždy určována intenzitou provedení. Podle toho jak partner „odpovídá“ na intenzitu útoku svou obranou, tak lze trénovat hladinu agresivity, protože každou úspěšnou obranou se dají její hranice posunout. Nakonec pokuste se zaměřit na svého partnera při vašem tréninku. Proveďte si sami na sobě velice jednoduchý test agresivity. Cvičte nejdříve několikrát se slabším partnerem a to do té doby, dokud si svou převahou nebudete jisti. Pak se soustřeďte na jedince, kteří budou svými dovednostmi lepší. Tím si ověříte na jaké úrovni je vaše agresivita. Samozřejmě každé kumite ihned analyzujte a vyhodnoťte.

Stejně jako strach i agresivita může při sebeobraně pomoci, ale i ublížit. Kontrola emocí, do kterých agresivita rozhodně patří je dobrým tréninkem pro každého karateka a kladné výsledky skutečně ovlivňují sled dalších dovedností v karate.

Ve třech počátečních emotivních pocitech byl položen základ pro otázku: Co je tedy bojové umění? Co je vlastně významem sebeobrany?

Počátek odpovědi je nutné hledat na samém začátku zavedení karate jako sportovní disciplíny. Od počátku karate a i mnoha jiných bojových umění, bylo základní podmínkou naučit se bránit. Filozofie bojových umění jasně poukazuje na fakt, že použití technik přichází současně s nutností se bránit. Dokud není útoku, není důvod pro obranu a je možné zachovat harmonii a mír. V současné době je problém se těmito alternativami na lekcích zabývat, neboť jim studenti nechtějí porozumět. Aby se na turnajích mohlo vítězit, je nutné, zásady původního významu neustále porušovat. Později už není důvod se zaměřovat na tyto principy, což je chybou. Pokud chceme jasně definovat poměr mezi dovedností a sebeobranou v praxi, je nutné výuku karate hned od počátku směřovat k alternativám, které osvětlí důležitost ovládat výhody karate jinak než jako sportovní disciplínu.

V současné době je skutečně velkým problémem zvláště mladé generaci vštípit zásady kontroly emocí. Jejich pohled na násilí je často motivován skutečnostmi kolem sebe. Je až zarážející s jakou brutalitou se můžeme setkat již u „dětí“ ze základních škol. Společnost sama potřebuje změnit přístup k dnešním hodnotám a naučit se je aplikovat do všedního života. Jen málo lidí se dokáže zachovat profesionálně s návazností se svým postavením ve společnosti. Stále se můžeme setkat s arogancí danou právě hodnotou tohoto postavení a určitý projev „nadřazenosti“ je zjevný. A do takového okolí pouštíme mladou generaci.

V karate společnosti jsou všemi obdivováni právě Okinawané svou loajalitou k respektu a úctě. Jejich disciplinovanost a oddanost věci je nade vše      a tyto praktiky samozřejmě jsou zavedeny i do studia bojových umění. Bez stálého tréninku emocí si nikdo z okinawských mistrů své studium nedokázali představit a vždy jej stavěli do popředí.

Vždy jsem byl přesvědčený o důležitosti fyzického tréninku. V době kdy jsem začal cvičit se svým učitelem byla tato představa zřejmě nejvýznamnější. Po několika měsících studia systému okinawských výukových metod mi již bylo dostatečně jasné, jak velkou chybou tento postoj byl. Obecně je známo, že praxe bez teorie nemůže existovat a v bojových uměních je to více než viditelné. Snaha o dokonalost ve fyzickém tréninku, musí být podepřena        o dokonalost psychickou. Nic nezmohou ruce a nohy, jestliže se trénink nezaměří na oči. Oči jsou odpovědí na velkou spoustu otázek, které si karateka pokládají při tréninku. Samozřejmě je nutné osvětlit proč právě oči jsou tak podstatné pro praxi a zvláště teorii.

Při cvičení jsou oči odrazem při zvládání potřebných úkonů, například dané instruktorem. Vše co děláme je výsledkem pozornosti očí. Avšak do teoretických znalostí se musí zařadit i vnímání vysvětlených témat, které jednoduše je nutné převést v praxi. A to je u většinou problém. Teorii je skutečně nutné přiřadit k praxi, aby hned s fyzickou formou, byly vysvětleny všechny klady a zápory dané techniky. Sebemenší detail může ovlivnit další použití techniky do praxe.

Názorným důkazem nutnosti znát a používat teorii je cvičení základních forem kata. Vždy když se začíná s touto výukou je nutností hned na začátku vysvětlit studentům důležité aspekty. Při kata by se instruktoři měli zabývat těmito pěti otázkami :

1. Kdo vytvořil tyto základní kata.
2. Co je smyslem a významem kata
3. Důvod vytvoření kata
4. Co má být výsledkem stálého cvičení kata
5. Jak se mohou dané techniky z kata použít v praxi.

Výsledkem by pak měla být perfektní znalost bunkai kata a tím se připravovat na fázi sjednocování jednotlivých významů. Bunkai je především dovednost zvládnout jednotlivé situace a již neřeší co následuje po konkrétní technice. K tomu zase slouží další významy, které se skutečně nedají spojit v jeden celek. V kumite se pak všechny teoretické a praktické znalosti z bunkai začínají spojovat, neboť v kumite přechází z jedné situace do druhé. Je tedy nutné kontrolovat nejen technicko taktickou připravenost, ale nepochybně je nutná kontrola i svých emocí. Toto vše pak dává výslednou zprávu o úrovni studenta a dává i odpověď na to, jakou tréninkovou metodu zvolit pro eliminaci chyb.

Častokrát však jedinou chybou bývá špatná kontrola emocí, které pak negativně zasahují do znalostí sebeobrany. Vše o čem jsem do této doby psal je jen malý koncept jak zahrnou emoce do tréninku karate, nebo jak s nimi pracovat a na co se zaměřit. V Evropě bohužel není dostatek prostoru pro trénink karate, který by zhodnocoval tyto hodnoty v karate. Až moc jsou dnes studenti zaměřeny na sportovní disciplínu a smutné je na celém stavu      i to, že jsou na tom stejně i instruktoři karate. Jen velice málo učitelů karate by rádi obětovali svůj čas a trénink něčemu jinému než jen sportovní disciplíně. Jakou budoucnost to pro karate přinese samozřejmě ukáže až čas. Od počátků bojových umění ale bylo nedílnou součástí tréninku ovládání emocí prvotní hodnotou. Bez toho totiž nelze uspět.

Kolik promarněného času stráví studenti karate tréninkem fyzické přípravy. Kdyby ale byl jejich trénink spojen s emocemi, pak by jejich námaha v praxi byla poloviční. Stále se jen hovoří o trpělivosti, disciplíně, vůli a mnoho dalších kodexů lidského charakteru. Ale kolik z tohoto potenciálu je skutečně využito? Karate je hlavně trénink zdokonalování kontroly emocí v rizikových situacích. Podle toho se pak následně vybírají techniky pro eliminaci protivníka. Pokud to bude naopak, techniky karate nebudou funkční a pak budou dobré pouze pro nějakou show. Panika a zbrklost ještě nikdy nebyly dobrým pomocníkem. V případě bojových umění to platí obzvlášť.

Jak tedy kontrolovat agresivitu? Předně tvrdým tréninkem a drilem technik s analyzováním všech chyb. Musíte si stále uvědomovat sílu protivníka        a podle jeho nasazení zvýšit i svou intenzitu provedení. I když budete cítit bolest například v provádění tvrdých bloků, nepřestávejte v úsilí. Analyzujte každý pohyb a odůvodněte si, proč se daná technika nepodařila. Touto praxí se docílí eliminace strachu a kontrola agresivity, která se bude snižovat nebo zvyšovat podle potřeby. Jistě že tomuto problému není možné porozumět jen po několika technikách nebo kata. Vše musí být praktikováno          v řádech tisíců procvičení než se začne dařit situace analyzovat.

S praxí se docílí správného otužení všech potřebných partií pro sebeobranu a tím budete mít menší potřebu zvyšování agresivity. Tam kde není bolest není i tato nutnost. Samozřejmě toto pravidlo platí i opačně. To znamená, že na to aby se vytvořila bolest je nutná agresivita. Jsou to zákonitosti tréninku karate, které nejsou moc populární, ale pro okinawské karateka je toto samozřejmostí. Po dokonalém otužení všech potřebných partií             a úderových ploch, se přechází do fáze cvičení bunkai. Mnohokrát jsem zdůraznil, že bunkai systém je jeden z nejtvrdších tréninků v karate. Je velká škoda, že přechází v Evropě v zapomnění. Pro okinawské učitele je to velice smutné a to je častokrát i důvod, proč nechtějí v Evropě pořádat například výukové semináře se všemi výukovými tématy.

K agresivitě mezi studenty bych rád uvedl ještě jeden velice závažný příklad. Před nedávnem byl usmrcen mladý chlapec při soutěži. Ač bylo vše evidentně jasné, výsledek šetření byl doslova šokující. Usmrcený chlapec prý nebyl dostatečně připravený na souboj. Jak stupidní posouzení situace. Vždyť byl kontaktován takovou agresivitou, že zemřel? Kdo je připraven na to, že musí na soutěži zemřít? Je to smutné, kolik času bude nutné vynaložit, aby se nic takového již neopakovalo. Studium bojových umění nesmí být zaměřeno jen na fyzickou přípravu, musíme znát důvod našeho studia.

Mnoho rodičů je přesvědčena o správnosti úlohy bojových umění ve společnosti. Proto dávají s důvěrou své děti instruktorům karate. Jsou považováni za budoucí příklad a proto musí všichni učitelé tuto důvěru respektovat. Tato situace se ale změní pouze tehdy, až se změní celý systém výuky karate. Až si všichni instruktoři uvědomí, že vše již bylo v karate vytvořeno a nikdo ještě nebyl schopen všemu porozumět. Je tedy zbytečné vytvářet nelogické výukové programy. Vždy se vytvoří organizace a není jasný důvod tohoto zrodu. Vždyť je to tak jednoduché. Organizace se vytváří proto, aby bylo možné ještě více propagovat daný styl. Tudíž je povinností organizace podporovat v maximální míře své členy. Základem je samozřejmě ucelený          a jednotný výukový program.

Proč na tento fakt vlastně poukazuji? Souvisí to s vysvětlováním agresivity v této kapitole. Tímto jednotným programem je skutečně možné mnohým problémům zabránit. Každý bude vědět jak dané tréninkové téma studovat a k jakému účelu ho použít. Vždy se bude moci na kohokoliv obrátit se svým dotazem a praxe tudíž bude mít postupný řád. Proto také již od počátku bude vědět jak pracovat se svými emocemi a agresivitou.

Proto by se měli všechny organizace zaměřit předně na koncepci vytváření výukových skript, které všechny členy ujednotí do stejného výukového systému. Pamatujte si, že emoce a agresivitu můžeme kontrolovat jen tehdy, když je praxe prováděna s naprostou přesností. To znamená, že je nutná co nejobsáhlejší znalost o všech tématech karate. Tuto takřka revoluční změnu musí provést předně instruktoři. Od nich se pak budou učit další a tím bude tento řetězec započat. Vím, že si těmito úvahami vysloužím mnoho nevole mezi karateka, ale vězte, že mi nejde o nějakou averzi. Jde o pravdivou podstatu celé výuky karate v ČR. Myslím, že už je čas se zamyslet nad koncepcí a přístupem všech lidí v karate. Příchodem nových stylů karate do ČR ( ať to jsou japonské či okinawské styly karate ) si zájemci mohou vybrat mezi jednotlivými styly bez ohledu na monopol. Pak je nutné, aby mezi těmito skupinami vznikaly diskusní skupiny, aby poznatky jednotlivých stylů mohly být využívány jako celek. Přísun informací bude jistě vhodným motivačním prvkem pro větší a širší studium.

Dnes je tomu 20 let, co se v ČR začalo cvičit poprvé okinawské karatedó. Za tuto dobu se pro úspěch okinawského karatedó v ČR udělalo mnoho a to nejen ze strany asociace RBKA ČR, ale později i ze strany nově se vytvářejících organizací. Dnes je v ČR zastoupeno plnohodnotně nejen Shorin-ryu, ale i Shorei-ryu za což všem patří veliké poděkování. Co tento rozvoj přinese za dalších 19 let jistě ukáže čas. Všechny zainteresované čeká mnoho práce a to nejen ve vytváření výukových systémů, ale i v celkovém podání propagace okinawského karatedó.

Strategie v  karate a vůbec v celkovém pojetí bojového umění obhajuje význam procvičovaných technik v kata. Po dlouhém studiu kata je možnost posoudit soulad mezi kata a kumite očima strategického pohledu.

V návaznosti na znalosti z kata se začínají detailně objasňovat význam vzdáleností, pohybů do stran a skrytých technik. V tomto případě pak lze hovořit i o procvičování kumite. V této fázi tréninku začíná mít toto téma jasný a zřetelný význam pro studenta. Skutečnost funkčnosti technik nabývá na realitě a strategie boje dostává svou podobu. Na místo jednoduchého procvičování paměti se začíná utvářet jednolitý a ucelený systém sebeobranných technik, který jasně navazuje na studium bunkai v kata.

Zde také začíná student definovat jak a jakým způsobem techniku použít. Vždy bude otázkou jak a proč techniku využít ve svůj prospěch. Tím také bude záruka tvrdého tréninku, protože cíl je znám. Formování těla po fyzické stránce bude jasnou alternativou pro budování strategie, neboť kondice velkou měrou přispívá k úspěchu ve strategickém pojetí karate tréninku.

Již stará kniha o strategii boje Bubishi pojednává v několika kapitolách o nutnosti strategie boje v bojových uměních a touto „biblí“ karate se řídilo mnoho významných mužů v historii. Současný svět techniky a střelných zbraní jistým způsobem toto snažení omezuje, nicméně i v této moderní době lze najít uplatnění bojových umění v praxi. Stále vysoké procento kriminality dává jasnou odpověď a vyzívá k zamyšlení proč karate praktikovat.

Je však velice zajímavé jak se propojuje strategie s ostatními tématy výuky karate a vynechání jednoho či druhého zapříčiní selhání nejen techniky, ale i celého kontextu sebeobrany.

Například pro dobré chápání strategie je nutné obdržet tzv.bonus věrnosti, to znamená učitel musí studentovi bezmezně rozumět a důvěřovat. Tak se předávají konkrétní zkušenosti učitele ke studentovi. Pokud student zůstává jen pro techniku, techniku samotnou se nikdy nenaučí. Adepti si často myslí, že tento záměr lze schovat za „příkladné chování“, leč opak je pravdou. Brzy student začne vzdorovat a atakovat rozhodování či jednání učitele neboť egoismus nelze zakrýt na dlouhou dobu. Tento bonus pak bude velice obtížné předávat dál, neboť nebude zkušenost jak jej předat. A tím se bude produkovat jen jakási kopie toho, co se jen těžko může podobat skutečnosti.

Strategie jako taková je použitelná i mimo karate, neboť se stále rozhodujeme o tom, jakým způsobem danou záležitost provést. Zajímavé je, že cvičením kata se je možné naučit toto rozhodování jak analyzovat situaci zrychlit. A pro strategii je rychlost rozhodnutí důležitou součástí.